Virtuální učitel

Pokud se mám zamyslet nad konceptem virtuálního učitele, na mysli mi okamžitě vyvstanou dvě rozdílné oblasti, nad nimiž se dá uvažovat. Pojem “virtuální učitel“ se z mého úhlu pohledu dá chápat jednak jako fyzická osoba, která využívá informačních a komunikačních technologií za účelem tvorby vzdělávacího obsahu a následné interakce se studenty. Právě interakce mezi učitelem a žákem je zásadním elementem, který určuje, zda se opravdu stále jedná o učitele, nebo pouze o tvůrce a poskytovatele vzdělávacího obsahu. Možnosti, které ICT takovému učiteli poskytují, zahrnují komunikaci se studenty ve větším počtu než by bylo fyzicky možné, bez prostorových omezení a dálkových limitací. Působení virtuálního uživatele v tomto konceptu není omezeno na běžnou frontální výuku, ale může být donekonečna obohacováno prostřednictvím nástrojů pro tvorbu projektů, aplikací pro kolektivní řešení problémů a podobně. Reálná efektivita virtuálního učitele je však faktor, který není možné předem určit a závisí jen a pouze na individuálním stylu výuky a kompetencích vyučujícího. Jako v každém sociotechnickém systému je zde člověk součástí, ke které se váže nejvíce proměnných a která s sebou nese největší riziko pochybení.

Ve světle tohoto faktu je určitě zajímavé teoreticky prozkoumat druhou oblast toho, jak se dá chápat pojem „virtuální učitel“. Ten totiž může také označovat systém algoritmů, které se snaží imitovat nebo zcela nahradit fyzickou osobu v průběhu vzdělávacího procesu. V tomto případě se dají systémy rozlišovat na dva druhy. Zaprvé jsou zde takové, které se snaží o antropomorfizaci virtuálního uživatele a pokouší se nás například prostřednictvím chatbota dovést k pocitu, že jednáme s živou osobou. Existují desítky projektů, které se snaží vytvořit optimální systém fungující na těchto principech. V dnešní době jsou tyto projekty však stále roztříštěné přes mnoho různých oborů a oblastí vzdělávání a alespoň z mého úhlu pohledu nevidím žádný podobný projekt, který by se svojí efektivitou a odladěností dostal do všeobecného povědomí.  
Druhou možností jak přistupovat k „umělým učitelům“ je tvorba programů, které se přizpůsobují svému uživateli a vytvářejí pro každého ze studentů individuální vzdělávací prostředí, podobně jak by toho byl schopen soukromý učitel. Takové systémy nevyžadují „hru na živáčka“, ve které počítače dnes ještě stále citelně selhávají. Podle mého názoru jsou takové systémy mnohem logičtějším přístupem k problematice virtuálního vzdělávání, protože eliminují chyby lidského elementu zapojeného do vzdělávacího systému a zároveň hrají do karet silným stránkám počítačů (analýza dat, flexibilní úprava průchodu kurzem apod.)

Je samozřejmě jasné, že takováto implementace virtuálního učitele není plošně uplatnitelná ve všech oblastech vzdělávání. Podle mého názoru je ideálním řešením kombinovat dohromady virtuální vzdělávací prostředí, které se přizpůsobuje svému studentovi, s fyzickou osobou, která vhodnými vstupy do systému a interakcí se studentem podporuje pochopení učiva a poskytuje vzdělávacímu procesu dotek lidskosti.