Technologie imitující lidstvo/přírodu

Touha tvořit umění založené na podobě člověka a jeho charakteristických vlastnostech je stará jako samo lidstvo. Sféru technologie však není možné nikdy zcela izolovat od sféry umělecké. Není tedy divu, že mezi uměním a technologií neustále dochází k překrývání a vzájemné symbióze, která mění podobu strojů a propůjčuje jim vlastnosti přírody a lidstva. Tento fenomén má dokonce vlastní vědní obor, který se věnuje specificky čerpání inspirace pro tvorbu technologie v přírodě. Na poli „biomimetiky“1 je příroda subjektem, který se technologie snaží napodobit.

V průběhu historie byli myslitelé, konstruktéři a spisovatelé logicky fascinováni nejvyšším možným extrémem takového snažení, to jest tvorbou mechanického protějšku člověka samotného. Ve svých absolutních začátcích se tendence realizovat tuto touhu projevovala v podobě „automatonů“.  Tato, na dnešní poměry velice jednoduchá zařízení, sloužila k automatizaci primitivních úkonů jako je rozlévání vína, nebo k pouhému obveselení. Klasickým příkladem stroje tohoto typu byl tzv. da Vinciho robot, který však po dlouhá staletí zůstával pouhým konceptem a k jeho zhmotnění došlo až na konci devadesátých let minulého století2. Automaton však nebyl o mnoho více než složitá panenka, to, co bychom dnes nazývali animatronikem. Hračka, která má vyvolat zdání lidskosti. Elementem, který z celé rovnice zásadně scházel byla inteligence.

Ačkoliv futuristé a myslitelé od dob Aristotela byli přesvědčeni o eventuální schopnosti člověka vytvořit inteligenci, která se podobá té lidské, nebo je jí schopná konkurovat, realizace takového projektu zůstávala dlouhá staletí ve sféře fikce. Aristoteles sám však položil základy našeho chápání konceptu umělé inteligence, které začalo dostávat reálné kontury až o téměř 2300 let později. Aristotelská teorie sylogismů a jeho pravidla myšlení byla použita jako základ pro tvorbu systémů umělé inteligence založených na logice3. Dnes jsou logic-based systémy pouhou podmnožinou toho, co označujeme jako umělou inteligenci. Byly však prvními vlaštovkami softwarové inteligence, která je v současnosti čím dál tím ožehavějším celosvětovým tématem.

Jednou z ústředních postav sci-fi dramatu 2001: Vesmírná odysea napsaného v roce 1968 autorem A. C. Clarkem je umělá inteligence s označením HAL 9000. HAL je ultimátním příkladem toho, co si představujeme pod zkratkou AGI (Artificial General Inteligence). Nejen že by si HAL hravě dokázal poradit s turingovým testem, jeho inteligence je na takové úrovni, že zvládá vykonat jakoukoliv činnost běžně vykonávanou člověkem na stejné nebo vyšší úrovni. Dokonce by se v jeho případě dalo uvažovat o skutečném vědomí sebe sama, svého okolí a své smrtelnosti. 

V roce 2019 stále ještě nemá velký smysl předstírat že reálné AGI dosahuje byť jen zlomku schopností, které Clarke připisoval strojové inteligenci počátku třetího tisíciletí. Většina systémů, které se dnes snaží vyvolat zdání umělé inteligence tohoto druhu, funguje na základě tzv. rozhodovacích stromů, při jejichž použití počítač vybírá odpověď na daný dotaz z databáze předem připravených reakcí. Jakkoliv může být efekt takovéhoto nástroje přesvědčivý, stále mu chybí schopnost samostatně generovat inteligentní chování a procesem učení sám sebe obohacovat. Nedá se proto mluvit o skutečné umělé inteligenci, ale spíše o složitém softwarovém automatonu. To však neznamená, že by tvorba pravého AGI byla nemožným cílem. V současnosti se touto snahou zabývají technologičtí giganti jako Google se svýmy projekty Google Brain a Deep mind. Demokratizace AI technologií znamená, že výzkum a vývoj pronikl i do sféry startupů a malých společností. Je tedy značně složité určit, na jaké úrovni se nachází nejvyšší v současnosti dosažený stupeň AGI. Experti se však shodují, že se v nejbližší době patrně nesetkáme se strojovou inteligencí na úrovni HAL 9000. Na rozdíl od vize sci-fi scénářů se největší změny v oblasti umělé inteligence v současnosti dějí na poli úzce specializovaných umělých inteligencí zaměřených na řešení konkrétních problémů. Z úhlu pohledu komunity zabývající se vývojem takovýchto nástrojů jsou etické a bezpečnostní aspekty obklopující problematiku AGI problémem vzdálené budoucnosti. Některé zainteresované osobnosti však již nyní bijí na poplach a projevují snahu redukovat potenciální negativní dopady prvních opravdových AGI. Například nonprofit OpenAI spoluzaložený za účasti Elona Muska se změřuje na budoucí korigování vývoje AI který by měl minimalizovat rizika a maximalizovat benefit pro všechny zúčastněné strany. 

Ke zklamání mnohých nadšenců futurologie fungují populární roboti jako Sofia od Hanson Robotics nebo Gemonoid HI-1 z dílen Hiroshiho Ishigura zatím právě jen na principu složitých rozhodovacích stromů. Popularita těchto robotů tkví především ve schopnosti skloubit dohromady přesvědčivé lingvistické schopnosti automatu a pokročilé technologie z oblasti animatroniky. Animatronika je technologické odvětví, které se zabývá tvorbou robotů, kteří po vizuální stránce působí jako organické bytosti. Při spojení přijatelně fungujícího automatu simulujícího inteligenci a kvalitního animatronického hardwaru dochází ke zdání, že uživatel komunikuje s jinou živou bytostí. Na tomto klamu má lví podíl lidská tendence antropomorfizace, to jest přiřazování lidských vlastností a hodnot neživým objektům, které naplňují určitá vizuální a psychologická kritéria spojená s člověkem.  

Právě tendence vytvářet si citové vazby ke strojům je jedním ze základních etických problémů, které budeme muset v budoucnosti adresovat. Je zajímavé sledovat například trendy ve vývoji sexbotů, kteří jsou už v současnosti (za nemalé částky) dostupní ke koupi. V nejlepším zájmu výrobců těchto objektů je samozřejmě to, aby koncový zákazník vlastnil objekt, který nebude vnímat jen čistě prakticky, ale bude si k němu vytvářet i citové pouto. Výrobci jsou hnaní snahou vyplnit mezeru mezi neživým objektem a antropomorfní entitou ke které si uživatel může vytvořit intimní vztah. Díky tomu se právě v této oblasti se dá velmi pěkně sledovat rychlý vývoj směřující ke zdánlivě inteligentním umělým reprezentacím lidských bytostí. Mezi hlavní průkopníky v tomto odvětví je patrně nejznámějším hráčem společnost Realbotics se svým produktem Harmony4. Konvergence robotiky, animatroniky, umění vytvořit reálně působící reprezentaci člověka a komplexního softwaru který dokáže simulovat existenci osobnosti může už dnes vést uživatele těchto technologií k tomu, aby o neživých objektech uvažovali jako o bytostech s vlastním vědomím.

Někteří výrobci se právě z těchto důvodů už dnes rozhodují přistupovat k tvorbě společenských robotů odpovědným způsobem, který spočívá v jasném designovém záměru odlišit robota od organické entity. Takovou společností je například Intuition Robotics, a jejich produkt ElliQ5. ElliQ je společenský robot zamýšlený především pro interakci se staršími osamělými lidmi. Oproti konkurenci se vyznačuje schopností proaktivně vytvářet návrhy aktivit pro uživatele a komunikovat s ním takovým způsobem, aby minimalizoval osamělost a zabránil degradaci kognitivních funkcí. Tvůrci ElliQ však zvolili designový přístup, který dává jasně najevo, že byť je jejich produkt společníkem, je to stále především nahraditelný hardware6.

Právě promyšlený a inteligentně aplikovaný design je možná jednou z cest, která by mohla usměrnit emocionální vazby mezi lidmi a stroji a korigovat je do patřičných mezí. V mnoha případech je zajisté inteligentnějším přístupem vzít lidskou inteligenci a vzhled pouze jako zdroj inspirace a pokoušet se tvořit formy technologie, které se nesnaží imitovat, ale budovat vlastní hodnoty. V každém případě bude etická otázka vzniku hlubokých citových pout mezi uživatelem a technologií hrát zásadní roli v naší budoucnosti. 

1https://news.mongabay.com/2005/07/biomimetics-technology-that-mimcs-nature/

2http://history-computer.com/Dreamers/LeonardoAutomata.html

3https://plato.stanford.edu/entries/artificial-intelligence/

4https://realbotix.com/

5

6https://elliq.com/blogs/elliq-blog/designing-elliq-part-i-name-and-face